Podlahové potěry II: Cementový potěr

V minulém článku jsme si popsali základní dělení podlahových potěrů a jejich využití, a nyní si podrobně rozebereme zástupce jednoho z nich, a sice cementový potěr.

Cementový potěr byl v minulosti, ale i v současnosti, využíván pro tvorbu podkladové vrstvy pod podlahové krytiny, ale i jako finální pochůzná vrstva v méně náročných druhořadých prostorách jako jsou sklepy, garáže, dílny apod.

Výroba cementového potěru

K výrobě cementového potěru, jak už název napovídá, se používá jako pojivo cement, dále písek jako kamenivo, a záměsová voda. Dále se mohou použít ještě další příměsi a přísady.

Cementový potěr si můžeme vyrobit sami na stavbě smícháním všech potřebných složek, nebo můžeme použít již připravenou suchou směs, kterou pouze zamícháme s vodou.

Cement

Pro výrobu cementových potěrů se nejčastěji používá portlandský cement pevnostní třídy CEM I 32,5 nebo CEM I 42,5.

Množství cementu se pohybuje mezi 360 – 410 kg na 1 m³ cementového potěru.

Kamenivo

Platí, že při tloušťce potěru do 40 mm se mohou použít zrna o velikosti max. 8 mm, a směs kameniva má z poloviny tvořit písek frakce 0-2 mm a ze zbývající poloviny štěrkopísek frakce 2-8 mm.

Při tloušťce potěru nad 40 mm se mohou použít zrna o velikosti max. 16 mm, a směs kameniva má tvořit z třetiny písek frakce 0-2 mm, z třetiny štěrkopísek frakce 2-8 mm a ze zbývající třetiny štěrkopísek frakce 8-16 mm.

Přibližný objem míchání cementu a kameniva je 1 objemový díl cementu na 4 objemové díly kameniva.

Záměsová voda

Voda musí být bez nečistot, v žádném případě dešťová.

Kvalitu cementového potěru ovlivňuje tzv. vodní součinitel, což je poměr obsahu vody a obsahu cementu v čerstvé potěrové směsi. Tento součinitel určuje pevnost potěru. Čím vyšší je součinitel (tedy množství záměsové vody), tím je nižší kvalita a pevnost hotového potěru, a naopak je vyšší smršťování potěru. Snažíme se tedy dodržovat spíše nižší vodní součinitel a nepřesycovat směs vodou.

Pro každou pevnostní třídu je určen max. vodní součinitel, který by se neměl překročit. Např. pro pevnostní třídu 30 je stanoven max. vodní součinitel 0,53.

Přísady a příměsi

Pomocí přísad můžeme měnit a regulovat měkkost směsi, roztékavost, její zpracovatelnost a dobu tuhnutí, smršťovatelnost.

Pomocí příměsí, které se přidávají v mnohem větším množství než přísady, můžeme rovněž ovlivňovat pevnostní parametry potěrů.

Technické parametry cementových potěrů

Využití cementového potěru je závislé do značné míry na jeho pevnostní třídě (12 až 65)

• pevnostní třída 12 – kontaktní potěr pro vyrovnání nerovností s dodatečnou podlahovou krytinou,
• pevnostní třída 20 – plovoucí potěr v bytové výstavbě  s dodatečnou podlahovou krytinou, bez podlahové krytiny se používá jako kontaktní potěr v méně náročných prostorech,
• pevnostní třída 30 – kontaktní potěr pro užitkové prostory, pro běžný pohyb osob, a pro malý pohyb osobních vozidel, minimální třída pro průmyslové potěry,
• pevnostní třída 40,
• pevnostní třída 50 – pro průmyslové kontaktní potěry, pohyb užitkových vozidel a vysokozdvižných vozíků, skládání a rolování lehkých až středně těžkých materiálů,
• pevnostní třída 55,
• pevnostní třída 65 – pro průmyslové kontaktní potěry, pro vysoce namáhané podlahy.

Využití cementových potěrů, výhody a nevýhody

Jak jsem popsal v předchozím odstavci, podle pevnostní třídy můžeme cementové potěry použít jak v podřadnějších prostorách, nebo pouze jako vyrovnávací konstrukci, na které bude položena finální nášlapná vrstva podlahy, tak i ve vysoce namáhaných průmyslových provozech.

Cementové potěry nalézají uplatnění jak v interiéru, tak i v exteriéru.

Výhody

• levná a snadná výroba i přímo na staveništi,
• odolnost proti vlhkosti (možno použít i ve venkovním prostředí),
• odolnost i proti chemicky agresivním látkám,
• odolnost proti mechanickému namáhání,
• nehořlavost a vysoká požární odolnost.

Nevýhody

• poměrně dlouhá doby vysychání,
• riziko smršťování při nadměrném použití záměsové vody,
• nutnost tvořit dilatační úseky.

Pokládka cementového potěru

Pokládka cementového potěru se může lišit podle způsobu spojení potěru s podkladem.

Kontaktní potěr

Cementový potěr můžeme pokládat buď na čerstvý, ještě neztvrdlý betonový podklad, nebo na již ztvrdlý a suchý podklad.

Aby došlo k dokonalému spojení ztvrdlého podkladu s potěrem, je potřeba vytvořit na povrchu podkladu nejprve adhezní můstek:

1. smícháme 1:1 cement s pískem frakce 0-2 mm, zamícháme s vodou, a nanášíme na předem zvlhčený podklad, nebo
2. použijeme výrobky na bázi epoxidových pryskyřic.

Jedna vrstva potěru by neměla mít tloušťku menší než 20 mm a vyšší než 50 mm. Při vyšších tloušťkách potěru tedy musíme provést pokládku ve dvou a více vrstvách.

Dilatační spáry musí probíhat ve stejných místech, jako probíhají dilatační spáry podkladové kontaktní vrstvy. Stejně tak i po obvodě místnosti vytváříme okrajové spáry pouze tam, kde nejsou obvodové prvky pevně spojeny s podkladovým betonem.

Plovoucí potěr na separační vrstvě

Tento typ potěru se nejčastěji používá jako pochůzná podlahová vrstva např. v dílnách a sklepích, kdy zároveň plní i funkcí ochrany hydroizolace, která tvoří separační vrstvu. Nebo se jako separační vrstva používá PE fólie tl. 0,1 mm ve dvou vrstvách.

Pro tyto cementové potěry se používá potěr min. pevnostní třídy 20.

Tloušťka potěru by měla být min. 35 mm.

Dilatační spáry tvoříme u potěrových ploch větších než 25 až 40 m², přičemž délka dilatačního celku nemá překročit 8 m. Po obvodu místnosti, kolem všech prostupujících konstrukcí, i kolem zárubní vytvoříme okrajovou spáru min. šířky 8 mm vložením pěnového pásku.

Plovoucí  potěr na tepelně izolační vrstvě

Tento typ potěrů se používá zejména v obytných místnostech, kde je požadavek na kročejovou neprůzvučnost a tepelně izolační vlastnosti podlahy.

Potěr by měl mít tloušťku min. 35 mm při tloušťce tepelně izolační vrstvy do 30 mm, při tloušťce tepelně izolační vrstvy nad 30 mm by měla být tloušťka nad 40 mm.

Potěr se klade obvykle na PE separační fólii, která je položena na tepelně izolační vrstvě s překrytím pásů 10-20 cm, z důvodu zamezení pronikání záměsové vody do tepelné izolace.

To s sebou ovšem přináší jedno úskalí. Dochází totiž k rychlejšímu vysychání na horním povrchu potěrové desky, než u jejího spodního povrchu. V důsledku toho může docházek ke zvedání okrajů desku. Pokud se nechá potěr řádně ztvrdnou toto vydutí okrajů postupně zmizí, což ovšem může trvat i více jak 4 týdny.

Pokud ovšem po 2-3 týdnech na takto nevyzrálý povrch klademe dlažbu a utěsníme okrajové spáry, může dojít postupem času k obrácenému efektu, kdy dojde k poklesu okrajů, ale ke zvednutí středu potěrové plochy. Tím pádem dojde i k popraskání dlažby a otevření okrajové spáry.

Řešením je tedy pokládat finální podlahovou krytinu na dokonale vyzrálý povrch, případně použít vyztužení cementového potěru KARI sítěmi s oky 150 x 150 mm.

Po obvodu místnosti, kolem všech prostupujících konstrukcí, i kolem zárubní vytvoříme okrajovou spáru šířky 5-8  mm (u potěrů s podlahovým vytápěním 10 mm) vložením pěnového pásku.

Ošetření potěrů po pokládce je shodné ve všech třech případech. Čerstvě položený potěr je třeba dostatečně dlouho vlhčit, zakrýt ho např. fólií, a chránit ho tak před deštěm, mrazem, slunečním zářením. V místnostech se doporučuje zakrýt fóliemi i otvory v obvodových stěnách, aby nedošlo k poškození potěru vlivem hnaného deště a větru.

Po čerstvě položeném cementovém potěru by se nemělo chodit dříve než za 3 dny, a neměl by se zatěžovat dříve, než po 7 dnech.