Jaké metody se používají při izolaci vlhkých budov?

Řečeno slovy klasika: „Mezi stavebníky je rozšířeno mnoho polopravd, omylů a mýtů o sanacích vlhkých budov.“

Možná jste také na různých poradnách nebo diskusích na internetu narazili na tvrzení, že:

Po odstranění omítek z vlhkého zdiva provedu novou sanační omítku a tím se zbavím nadobro vlhkosti ve zdivu.

Sanační omítka, je doplňkové opatření při sanaci vlhkosti budov, ale nejedná se v žádném případě o metodu, kterou bychom odstranili samotnou příčinu vlhkosti zdiva. Jeden rok, dva nebo tři se může zdát, že vše funguje v pořádku, ale jen do okamžiku, než dojde k ucpání pórů sanační omítky solemi a dojde opět k tvorbě výkvětů na povrchu omítky a tím k odlupování malby a štukové vrstvy omítky.

Říkáte si, proč vlastně zmiňuji tento často uváděný příklad?

Protože sanace zdiva je právě jedna ze stavebních oblastí, kde se nevyplácí spoléhat na rady laiků, ale je potřeba se skutečně obrátit na odborníky, kteří mají se sanacemi vlhkosti zkušenosti.

V tomto článku bych tedy chtěl krátce představit veškeré základní metody sanace vlhkosti zdiva.

Co musíme udělat, než zvolíme sanační metodu?

Pokud se chcete vyhnout případným škodám a problémům, spojeným s volbou nevhodné sanační metody, doporučuji každému vlastníkovi nemovitosti provést stavebně technický (stavebně vlhkostní) průzkum objektu.

Při takovém průzkumu se soustředíme na 4 základní body:

1. Posouzení technického stavu konstrukcí s ohledem na mechanickou odolnost a stabilitu buď celého objektu, nebo těch částí, kterých se týká sanace vlhkosti.
2. Průzkum podzemního a nadzemního zdiva, se stanovením výše hmotnostní vlhkosti zdiva a typu a množství solí ve zdivu.
3. Chemická analýza případné podzemní vody, která je ve styku s podzemní částí zdiva.
4. Posouzení inženýrsko-geologických  a geologických  poměrů v okolí sanovaného objektu a posouzení základových poměrů stavby s ohledem na plánované sanační opatření.

Všechny tyto čtyři body tedy vedou ke stanovení vhodné sanační metody, kterou určíme na základě hodnoty vlhkosti zdiva, typu a množství solí, ovšem musíme také přihlédnout ke konstrukci objektu a stavu základových konstrukcí, abychom nesprávně zvolenou sanační metodou neohrozili statiku objektu.

Dalším omezujícím prvkem při volbě sanační metody mohou být i terénní návaznosti v okolí objektu, kdy nám není umožněno provést hydroizolační clonu v potřebné výškové úrovni, nebo nám omezený prostor kolem obvodové zdi neumožní aplikovat některou ze sanačních metod.

Sami vidíte, že stavebně technický průzkum obnáší celou řadu specializovaných činností, se kterými si laik nebude vědět rady, proto je lepší nechat si takový průzkum a z něj vycházející návrh sanace, nechat zpracovat odborným projektantem.

Jaké sanační metody můžeme použít?

1. Mechanické metody

1.1. Tradiční metoda výměny zdiva

Při této metodě postupně vybouráváme úseky zdiva v délce 750 až  1 000 mm, provedeme betonové lože pro položení hydroizolace a poté vybouraný otvor dozdíme s vyklínováním do doby, než malta získá požadovanou pevnost.

Hydroizolace může být z asfaltových pásů, sklolaminátových pásů nebo z fólií z tvrzeného plastu.

U této metody bych důrazně doporučil zpracovat statický posudek a postup prací, je totiž třeba počítat i s případným podchycením stropů a také důsledně dodržovat velikosti bouraných otvorů, i vzájemné vzdálenosti těchto otvorů.

Celý proces je poměrně pracný a časově náročný, protože se pracuje po krátkých úsecích zdiva a k časové náročnosti přispívá i doba zrání betonového lože pro pokládání hydroizolace.

1.2. Zarážení nerezových ocelových plechů

Tento systém vyvinula rakouská firma Häbock und Weintierl, proto se u této metody setkáváme s označením HW systém.

Principem metody je vytvoření hydroizolační clony pomocí zaražení vlnitých plechů z nerezové oceli speciálním zarážecím zařízením.

Tloušťka nerezového plechu je 1,5 mm, výška vlny 5 mm, překrytí sousedních plechů o 2 až 3 vlny.

Podmínky použití:

• volný prostor o šíři minimálně 1,0 m alespoň z jedné strany sanovaného zdiva,
• přívod elektrické energie 380 V s jištěním 25 A.

Metoda je použitelná pro:

• cihelné, smíšené i kamenné zdivo s průběžnou spárou,
• zdivo z kotovic a vepřovic i bez průběžné spáry.

1.3. Provádění soustavy vrtů

U této metody se provádí vedle sebe jádrové vrty s přesahem, takže vznikne jakási průběžná dutina. Provádí se v jednom záběru 4 až 5 vrtů nejčastěji o průměru 200 mm. Poté se vynechá cca 2 metry délky zdiva a opět se provede 4 až 5 vrtů.

Ve vyvrtaném zdivu se provede betonové lože a po vyzrání betonu se položí hydroizolační vrstva z asfaltových pásů, PE fólie nebo desek ze sklolaminátu.

Po položení hydroizolace se vyvrtaný prostor dozdí a vyklínuje, nebo se dobetonuje a doinjektuje maltou.

Metodu lze použít téměř u všech druhů zdiva.

Určitě vás napadla podobnost s ručním vybouráváním zdiva. I proto je opět nutné, z důvodu zrání betonu před položením hydroizolace a zrání malty nebo betonu po vyplnění otvoru, dodržovat  technologické přestávky, proto je i tato metoda poměrně pracná a zdlouhavá.

1.4. Podřezávání zdiva řetězovou pilou

Princip metody spočívá v prořezávání spáry ve zdivu řetězovou pilou. Pila může být ruční (pro prořezávání rohů zdiva, nebo v malém manipulačním prostoru), nebo strojní. Kolem zdiva je třeba zajistit manipulační prostor šíře minimálně 1, 5 m.

Po prořezání ložné spáry zdiva v délce přibližně 1,0 m se spára pročistí a vloží se hydroizolace z plastové fólie nebo sklolaminátové desky.

Poté se do spáry zatlučou klíny z obou stran zdi. Rozteč klínů bývá cca 20 cm. Délka klínů se určí podle tloušťky prořezávaného zdiva.

Po vyklínování zdiva se může přejít k prořezání další spáry. Takto můžeme prořezat a zaizolovat postupně až 30 m délky zdiva.

Poté se spára z obou stran omítne cementovou maltou. Po 80 až 100 cm se do spáry vloží injektážní trubka a pomocí injektážního zařízení se vhání do spáry pod tlakem injektážní směs. Do spár se také může vstřikovat hmota na bázi epoxidových pryskyřic.

Metodu lze použít pouze u zdiva s průběžnou spárou.

1.5. Podřezání zdiva lanovou pilou

Podřezání zdiva se provádí pomocí lan s diamantovými segmenty, takže oproti řetězovým pilám má tato metoda mnohem vyšší výkon, dá se použít téměř pro veškeré druhy zdiva i o vyšších tloušťkách.

Nejprve na předem určených místech sanovaného objektu provedeme vrty, kterými se provleče řezné lano. Pro vedení lana se osadí soustava kladek.

Řezná plocha se musí chladit vodou. Po prořezání krátkého úseku zdiva se podobně, jako u prořezávání řetězovou pilou, provede vyčištění spáry, vložení hydroizolace z plastové fólie nebo sklolaminátové desky. Spára se vyklínuje a poté se zaomítne a po 24 hodinách zainjektuje.

2. Chemické injektážní metody

Chemická injektáž zajišťuje vytvoření hydroizolační clony pomocí chemicky aktivní látky, vpravené do předem vyvrtaných otvorů ve zdivu.

2.1. Tlaková injektáž

Provádí se do vodorovně vrtaných otvorů o průměru 12 až 14 mm, které jsou od sebe vzdáleny 10 až 15 cm.

Tlak, pod kterým vpravujeme chemickou látku do zdiva, se odvíjí od druhu sanovaného zdiva. Cihelné zdivo injektujeme nižším tlakem, než kamenné zdivo nebo beton.

Do vrtů se osadí ventily (terče/pakry), které umožňují vpravení látky pod vysokým tlakem, aniž by hmota vytekla z otvorů ven.

Injektážní látkou bývají nejčastěji polyuretanové nebo epoxidové pryskyřice, které po vpravení vyplní část pórů zdiva a vytvoří tak hydroizolační clonu.

2.2. Beztlaková injektáž

Otvory se provádí pod úhlem 30 až 45 stupňů, aby injektážní látka nevytekla. Průměr vrtů bývá 25 až 38 mm, často se vrty provádí ve dvou řadách nad sebou.

Po vyčištění vrtů se pomocí čerpadla nebo samospádem do otvorů vpraví injektážní látka.

3. Elektrofyzikální metody

Elektrofyzikální metody mají řadu výhod (nedochází k radikálnímu zásahu do konstrukcí, proto se užívají často u památkově chráněných objektů), ale i nevýhod (nedá se použít u sanace armovaného betonu, u zdiva s velkým zasolením chloridy).

3.1. Elektroosmotické metody

Princip elektroosmotických metod využívá toho faktu, že vlhké zdivo vykazuje oproti podzákladí negativní potenciál. Zjistilo se také, že v elektrickém poli molekuly vody putují od kladného pólu k zápornému pólu.

Pokud tedy pomocí elektrofyzikálních metod „přepólujeme” zdivo (připevnímě na něj kladný potenciál) a podzákladí (vložíme do něj záporný potenciál), molekuly vody budou putovat opačným směrem, tedy ze zdiva do podzákladí.

V praxi to tedy funguje tak, že na zdivo se umístí pásová elektroda (+ anoda), do země tyčová elektroda (- katoda), u aktivní elektroosmózy se navíc připojí i zdroj stejnosměrného proudu.

Elektroosmotické metody rozdělujeme na:

• pasivní elektroosmózu,
• aktivní elektroosmózu – využívá se přídavného zdroje elektrického proudu.

3.2. Metoda magnetokinetických přístrojů

Tyto přístroje fungují údajně na principu vytváření elektromagnetického pole, které rozkmitá kapiláry ve zdivu, dojde k porušení vazeb molekul vody, která vlivem gravitace postupně stéká níže do podzákladí.

Použití této metody nechám na uvážení každého čtenáře, osobně věřím více mechanickým metodám a metodě chemické injektáže.

A na závěr ještě jednou připomínám:

Sanační omítky nejsou metodou odstraňující příčinu vlhnutí zdiva, ale jsou pouze doplňkovým sanačním opatřením k výše uvedeným mechanickým, chemickým a elektrofyzikálním sanačním metodám, kdy umožňují zdivu, po předchozím zamezení pronikání vlhkosti, postupně vyschnout a přitom plnohodnotně plnit estetickou funkci fasády a vnitřních povrchových úprav zdiva.